Až do svých osmnácti let jsem žil podle zásady, že holky jsou stejně praštěný. Proto byl pro mě velký šok, když jsem nastoupil na pracoviště, kde z dvaceti čtyř osob bylo dvacet pohlaví ženského. Ale protože jsem člověk přizpůsobivý, zvyknul jsem si a časem jsem musel uznat, že ne všechny holky musí být slepice.

Zvlášť jedna kolegyně se mi zalíbila, dokonce tak, že jsem si zjistil den, kdy má svátek a rozhodnul se, že jí koupím dárek. Některé nápady, jako třeba nálepky na diskety nebo vystřelovací nůž, jsem zavrhnul hned, nad jinými jsem dlouho uvažoval. Nakonec jsem se rozhodoval mezi květinami a bonbóny Junák. Vyhrály květiny a já jsem netrpělivě čekal na den s velkým D, kdy je půjdu koupit. Jak jsem později zjistil, trochu jsem tento úkol podcenil.

V kýžený den jsem se s úsměvem na rtech vydal do blízkého květinářství. Vešel jsem dovnitř a byl jsem ohromen spoustou květin, kterou jsem uviděl. Protože jsem si nemohl vybrat, požádal jsem prodavačku, zda by mi neporadila, která květina by se nejlépe hodila jako dárek k svátku. Prodávající paní se otočila k jakémusi mrazáku, odklopila víko a pravila, zda si budu přát narcisky nebo karafiáty. Kousek poodstoupila a já zahlédl na dně boxu několik posledních, mírně nahnilých košťat.

Mé oči se nechápavě podívaly na záplavu krásných květů na pultu s nevyslovenou otázkou - "proč ne tyto?" Prodavačka to zřejmě pochopila, protože mi odpověděla: "Ty jsou umělé!" Tak jsem měl bohatý výběr ze dvou druhů. A já trouba se všude vyptával na květomluvu, abych nekoupil něco nevhodného! Rozhodl jsem se pro karafiáty, protože méně zapáchaly a řekl jsem si o tři. Prodavačka vybrala ty nejzachovalejší, zabalila je do celofánu a převázala stříbrnou stužkou. Pak vyřkla cenu, já se mírně zapotácel a bleskurychle schoval ruku s připravenou pětikačkou zpátky do kapsy. Když jsem vysypal obsah peněženky na pult, dostal jsem vráceno ještě šedesát haléřů.

Hluboce otřesen jsem vypadl z krámu a začal přemýšlet, jak se vlastně taková velká kytice nosí. Přes rameno se asi neháže, usoudil jsem a po několika pokusech se mi nejlepší zdála poloha v náručí. Tak jsem kytici odnesl domů jako nemluvně.

Když jsem rodičům vysvětlil, na co potřebuji pugét, začali mi od tohoto úmyslu zrazovat a barvitě mi líčili, jak se ostatní spolupracovnice budou smíchy válet po zemi a mezi jednotlivými výbuchy smíchu budou vykřikovat: "On jí koupil kytku!!!" Nenechal jsem se zviklat, kytku jsem dal do vázy a šel si lehnout.

Druhý den jsem vstal hodinu před tím, než zazvonil budík, pečlivě jsem se umyl, vyčistil zuby a hladce se oholil. Něžně jsem vyndal kytici z vázy a vyrazil do práce. Celou cestu jsem měl divný pocit, že si mě všichni spolucestující neustále prohlížejí a sledují jako nějakého exota. Snažil jsem se proto tvářit asi tak, jako bych květiny nosil běžně alespoň třikrát denně, ale moc se mi to nepodařilo.

Psychicky zcela zdeptán jsem dorazil do zaměstnání, naaranžoval jsem květiny a netrpělivě čekal až obdarovaná kolegyně přijde. Nedočkal jsem se - ten den totiž nastupovala na mateřskou dovolenou...