Tak jsem na místo srazu dorazil jako první. V útulné, jen lehce zakouřené hospůdce bylo pár lidí a nikoho povědomého jsem neviděl. Chvíli jsem se bezradně rozhlížel kolem, dokud sem se téměř srazil se servírkou. Ta byla obtěžkána půllitry a právě šla obsloužit štamgasty. Když jsem jí vysvětlil, že tady mám mít sraz s kamarády, ukázala mi, že si mám jít sednout do vedlejšího salónku.

Otevřel jsem dveře a uviděl uprostřed místnosti kromě několika zelených fíkusů dlouhý stůl s čistým novým ubrusem a s asi deseti židlemi po obou jeho stranách. "Není jich nějak moc?" blesklo mi hlavou. "Vždyť nás tolik určitě nebude!" Ale nakonec jsem se posadil tak, abych dobře viděl na dveře a když se po chvíli objevila servírka, objednal jsem si minerálku. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než čekat. Bylo sice teprve tři čtvrtě a sraz jsme měli až od sedmé, ale nějak jsem si říkal, že už tady někdo bude. Jak je vidět, spletl jsem se. Ale jestli si dobře pamatuju, na dochvilnost si nikdo z nás nějak moc nepotrpěl. Už když jsme se před mnoha a mnoha lety scházeli na bazéně (nikoliv ale ve vodě, ale v hospodě nad ním), vždycky jsme začali scházet nejdřív tak čtvrt hodiny po termínu.

Po chvíli mi to nedalo a vytáhnul jsem z kapsy svůj mobil. Otevřel jsem ho a znova jsem si přehrál vzkaz. Na obrazovce se objevil úplně holohlavý Lumír a se svým typickým šklebem vyprávěl, že už se naše stará parta dlouho nesešla a že to musíme urychleně napravit. Znova jsem zkontroloval datum a místo, obojí sedělo. Ještě jsem počkal, až Lumír zakončí svůj projev svým oblíbeným "Pá, pá, Lumírek" a zase jsem mobil zaklapl a schoval. Přiznám se, že jsem se trochu toho setkání obával. S několika maskama jsem se už hodně let neviděl a nebyl jsem si jistý, jestli si s nima budu mít ještě co říct. Navíc nebylo jisté, jestli je vůbec ještě poznám. Jednak se za ty léta mohly hodně změnit a také moje krátkozrakost dělá divy...

Náhle se dveře zprudka rozrazily a dovnitř vpadnul celý uřícený Lumír. "Zdar Venco! Promiň, že jdu tak pozdě, ale cestou jsem píchnul." Otevřel dveře dokořán a vtlačil dovnitř své milované horské kolo. Kdysi to snad býval špičkový kus, ale teď už se to o něm nedalo říct ani s přimhouřením obou očí. Dokonce bych si troufal tvrdit, že ani se zavřením obou očí. Přeci jen třicet let je na kolo úctyhodný věk! Už dávno nebyla poznat původní barva a celé kolo bylo pěkně orezlé, i když se někdo (pravděpodobně Lumír sám) pokoušel některá nejvíce rezavá místa přetřít barvou. Bohužel pokaždé jinou. Také pozůstatky po několika karambolech byly znát a to nejen na kole, ale i na Lumírovi. A to ještě tohle kolo nezažilo legendární a nyní snad i pověstmi opředenou srážku s trolejbusem!

Lumír se posadil vedle mě a hned se začal vyptávat, co je nového, jak se vede a tak. Povídal jsem mu o dětech, jakou radost mi dělají vnoučata, ale přišlo mi, že tohle ho ani moc nezajímá. Po chvíli mi vpadnul do řeči a začal mi vykládat, že nový ředitel Hvězdárny a planetária Plzeň, Míla Machoň, má prý už předběžně slíbený pozemek na hvězdárnu a pokud půjde všechno podle plánu, mohlo by se tam do pěti let začít stavět. Sice místo poblíž nádraží, na kterém dříve stávalo Tesco, není zrovna pro tyhle účely ideální, ale lepší něco, než nic.

Za chvilku se ozvalo ťukání hole a ve dveřích se objevil Jirka Polák, vedený Ivanou. Už se mi doneslo, že se pokoušel najít Slunce svým téměř metrovým dalekohledem a přitom nějak zapomněl na filtr a tak mě černé brýle a bílá hůlka příliš nepřekvapily. Byly také dokladem toho, že byl při hledání úspěšný. Sedli si vedle nás a dali se hned do řeči, jako by se nic nestalo. Lumír mi hned chtěl ukazovat velkou sluneční skvrnu, kterou má Jirka vypálenou do očí, ale včas jsem ho zarazil. Ivana vyprávěla, že prý viděla Mirku a má nás od ní pozdravovat. Dneska se prý neobjeví, protože natáčí další video z oblíbené série "Hubneme s Mirkou". Ta má u žen neuvěřitelný úspěch a jde doslova na dračku. Zato Martin prý dopadl špatně. Od té doby, co ho Mirka před lety opustila se svým osobním trenérem, se dal na pití. Vyrazili ho z práce a protože o všechny peníze, byt, auto a další věci ho samozřejmě připravila Mirka a její právníci, skončil jako houmlesák na nádraží. Dokonce je na tom tak špatně, že začal vychvalovat Microsoft.

Mezitím dorazili dva Petrové - Mašek a Šmolík. Nejvíc mě zarazil Mašek. Jeho kulaťoučké bříško nabývalo tak fantastické velikosti, že jej Šmolík musel dveřmi doslova protlačit. Ztěžka dosednul na židli, vzápětí se ozvalo silné táhlé praskání, pak řev a během zlomku vteřiny se odporoučel k zemi. Za vydatného klení se snažil vysoukat z trosek židle, ale nedařilo se mu to. Nakonec jsme mu museli společnými silami pomoct vstát a odstranili jsme z jeho mohutného pozadí to, co ještě před chvílí bylo židlí. Po domluvě se servírkou jsme přitáhli jedno "těžkotonážní" křeslo a na to se Petr posadil. Chvíli jsme s napětím sledovali, jestli vydrží a když jsme zjistili, že snad ano, začali jsme se ptát, co je nového. První se ozval Jirka, který radostně vykřiknul "Rád tě zase vidím!" a klepnul Petra do hlavy holí. Petr se ledabyle ohnal, shodil při tom jeden z fíkusů, utřel si zpocené čelo posmrkaným kapesníkem a hlubokým nosním hlasem prohlásil: "Taky máte takovej hlad? Už půl hodiny jsem nic nejedl!" Pak se na mě podíval a se zadostiučiněním řekl: "Už mi nebudete říkat hubeňoure, co?" Je fakt, že jsem vždycky měl nějaké to kilo nadváhu, ale vedle Maška jsem teď vypadal jako reklama na hlad. Teprve teď jsem si všimnul, že si nechal narůst plnovous. Před tím jsem byla tak fascinován změnou jeho proporcí, že jsem ho úplně přehlédnul.

Ve dveřích se objevila servírka a všichni si začali objednávat. Lumír šestinásobný hemenex, Jirka s Ivanou rybí očka v oleji, Mašek půlku prasete s dvaceti knedlíky, Šmolík krupicovou kaši a já si dal játra na roštu s hranolkama. Trochu mi udivila Šmolíkovo objednávka, tak jsem na ní zeptal. Petr jen mlčky otevřel pusu a mě to bylo jasné. Krčilo se tam několik posledních zubů, přičemž některé už od pohledu vypadaly silně nestabilně. Jak jsem se později dozvěděl, Petr se jednou pokusil předběhnout na poště při výplatě důchodu a byl ostatními důchodci zbit vycházkovými holemi do bezvědomí. Kromě zubů to tenkrát odnesla tři žebra, obě nohy a levá ruka, drobné podlitiny a oděrky ani nepočítaje. No a samozřejmě těžký otřes mozku.

"Víte, jak dopadl Myšák?" zeptal se nečekaně Lumír. Když jsme zakroutili hlavami, začal nám vyprávět jeho smutný příběh. Po několika letech manželství, ze kterého vzešly tři děti, náhle zjistil, že stále miluje Marušku. Rozvedl se, vyhledal ji a začal se ji dvořit. Maruš už ale nejevila žádný zájem, měla svou rodinu, které se plně věnovala a byla tak šťastná. Myšák byl její nepřístupností zdeptán a propadal stále více depresím. Pronásledoval Maruš na každém kroku a stále jí vyznával lásku. Dokonce jí tropil na veřejnosti žárlivé scény a nakonec to došlo tak daleko, že si pořídil pistoli a po jedné takové scéně jí zastřelil. Naštěstí měl dobrého advokáta, kterému se podařilo soudce přesvědčit, že jednal v sebeobraně a dostal jen tři měsíce nepodmíněně. Po vykonání trestu se odstěhoval neznámo kam a od té doby o něm nikdo nic neslyšel.

Mezitím nám přinesli jídlo, do kterého se všichni pustili, Mašek s mohutným funěním a mlaskáním. Jinak hovor poněkud utichnul. V tu chvíli se zprudka otevřely dveře a dovnitř vešel elegán v perfektním ručně šitém kvádru, s černými brýlemi a doutníkem v koutku úst. Na tváři měl kamenný zarputilý výraz a mě docela dlouho trvalo, než jsem ho poznal. "Dane!" skoro jsem vykřiknul překvapeně. Byl to on, ale za tu dobu, co jsem ho neviděl, se úplně změnil. Objednal všem nejdražší whisky, kterou tam měli a pustil se do vypravování. Vyplynulo z něj, že momentálně pracuje u jednoho nejmenovaného nočního podniku jako vyhazovač a svou práci má jako koníčka. Když popisoval, jak s oblibou neposlušným hostům láme prsty, docela jsem se otřásl. Když na chvíli odešel na toaletu, naklonil se ke mně Polák a zašeptal mě do ucha "Prý si občas přivydělává jako nájemný zabiják, tak si na něj dej bacha!" To už se ale Dan vracel a zpražil nás svým drsným výrazem, tak Jirka raději ztichnul a dělal, jako že nic.

A jako vždy, poslední se na srazu objevil Mlock a Dita. Vedli se za ruku, něco si špitali a každou chvíli se vášnivě políbili. Takové zamilované hrdličky se nevidí každý den! Poté, co se Dita rozvedla a vzala si Mlocka, pravidelně každý druhý rok přicházela do jiného stavu. Jak se nám hrdě pochlubila skupinovou fotkou, jejich šťastnou rodinku tvořilo šest vlastních dětí (nepočítaje dvojčata z prvního manželství) a čtyři adoptované z chudých zemí třetího světa. "Jé, copak to máš?" zeptala se zvědavě a vyškubla mi příbor z ruky. "Nejsou to snad játra?" Ukrojila si skoro půlku porce a jen tak, bez hranolků jí vložila do úst. Zavřela slastně oči a začala pomalu labužnicky žvýkat. "Teda to je pohádka, to si taky musím dát!" a než jsem stačil něco říct, dojedla zbytek jater. To se do hovoru vložil i Mlock. "Co to tady proboha pijete?" zeptal se a s očividným odporem ukázal na skleničky s whisky. "Cožpak nevíte, že alkohol je metla lidstva? Já piju jen neperlivé přírodní minerálky a podívejte se, jak mi to svědčí!" Vyhrnul si trochu tričko a ukázal nám svojí perfektně stavěnou svalovou hmotu, za kterou by se nemusel stydět žádný kulturista. "Alešek chodí pravidelně do fitcentra, viď miláčku?" pochlubila se i Dita. Pak vytáhla z tašky digialbum a začala nám ukazovat videa z dovolených. "V poslední době mě už cestování tolik netáhne, ale Alešek mě vždycky přemluví" usmála se a dala Mlockovi vášnivý polibek. "Není nad to si vyrazit do Norska na ryby. Ten klid, krásná příroda, všude kolem ticho, prostě ideální místo pro meditace." usmál se Mlock. Vyndal z kapsy několik výtisků časopisu Strážní věž, rozdal nám je a začal: "Také by jste se měli zamyslet nad svým životem a přečíst si nějaké informace o naší církvi. Pak poznáte, že pravý smysl života naleznete, jen když očistíte svou duši od všeho zlého a přidáte se k nám. Jen Svědkové Jehovovi budou spaseni, až přijde soudný den a nastane apokalypsa!" "Ale broučku, tady si na srazu kamarádů" přerušila jej jemně Dita. "Pojď, ukážeme jim ještě další videa z dovolených." Mlock sice ještě chtěl pokračovat ve svém plamenném projevu, ale nakonec dal na naléhání své ženy a začal vyprávět zážitky z dovolené. "Taky plánujeme nějaký výlet do Antarktidy. Ty krásné nekonečné sněhové pláně dokáží fantasticky uklidnit. Člověk úplně cítí tu sílu, která se rozlévá do jeho srdce." rozplývala se Dita. "Hlavně ať tam nenastydneš a neumřeš!" pokusil jsem se o vtip, ale nebyl přijat s pochopením. Mlock si mě přísně prohlédl a odměřeně řekl: "O takových věcech se nevtipkuje, zvlášť v případě mé ženy!" Pak se ke mě otočil zády a začal si povídat s Lumírem.

I přes tento drobný incident jsme se všichni dobře pobavili, zavzpomínali na doby, kdy se ještě pozorovalo a připomněli si mnoho starých historek. Když jsme se po několika hodinách rozcházeli, slíbili jsme si, že si musíme akci brzy zopakovat. Snad se nám to povede, sejdeme se zase alespoň v takovémto počtu a budeme mít další zajímavé příběhy k povídání.